"Aché," zašeptal jsi. Ukončil jsi pečeť a nad rozevřenou dlaní ti zahořel mihotavý plamínek, který ozářil tmavý hvozd okolo. "Oba jsme prožili celý svůj život v temnotách, trpaslíku," otočil se k tobě tvůj společník. "Nepotřebujeme světlo." Sledoval jsi, jak se gnómova černá srst ve svitu ohně leskne. Pochopitelně jsi věděl, že Afperh, tak jako snad všichni jeho soukmenovci, nedokáže svůj odpor ke hřejivým plamenům překonat. Byl tu ale někdo, kdo oheň nenáviděl více. "Půjdeme na mýtinu, nebo k posvátnému dubu?" zeptal se tvůj společník náhle. [["Na mýtinu."]] [["K posvátnému dubu."]]Prodírali jste se neprostupným porostem. Z větví stromových velikánů visely široké závoje plísně. Ve tmě, kam už světlo plápolajícího plamene nedosáhlo, se plížily přikrčené stíny. Ze šera zářily oči a zvědavě si vetřelce měřily. Tak hluboko do nitra lesa se už dlouhá léta nikdo neodvážil. "Mapa mluvila pravdu," řekl jsi. "Jsme na místě." Před vámi se rozkládala mýtina, oddělená od zbytku lesa houbovým kruhem. V jejím středu se zvedala vysoká skála, z níž tryskal malý potůček. Celou scenerii ozařoval bledý srpek měsíce. "Je léto, čas ohně," pozvedl jsi ruku s plamenem, aby zazářila silněji. "Zlaté světlo měsíce nyní tryská skrze ohnivé runy. Až přijde úplněk, hvozd takřka zešílí. Nadevše nenávidí oheň." "Podívej!" skoro vykřikl Afperh. "On reaguje!" Strom po vaší levici skřípal. Jeho kořeny se stáčely a praskaly v potlačovaném odporu. Vypadal, jakoby se snažil odtáhnout dále od plamene. [[Vstoupit na palouk.]] [[Zůstat stát.]]"Věříš v bohy?" zeptal ses cestou svého společníka. "Těžko nevěřit," pokrčil gnóm rameny. "Bohové Růžice kráčejí mezi námi. Sám jsem pocítil moc, která z nich vychází. Vedou můj lid napříč dějinami a jejich moudrá vláda zatím nikdy nezklamala." "Znáš trpasličí bohy? Oddogarda, Skjorniho, Hangrista, Ragobreda..." "Slyšel jsem o nich." "Spousta trpaslíků tvrdí, že naslouchá jejich vůli. Že jim vztah k božstvu dodává jistotu, pomáhá objevovat sílu, kterou by v sobě jinak nenašli. Ale já nevěřím v jediného z našich bohů, protože znám pouze jednu svrchovanou moc. Jen na okamžik zkus připustit, že jsou bohové jen plodem sugesce, nakažlivou myšlenkou - kdo zvládá sugesci lépe, než samotný hvozd? Kdo si zaslouží být více bohem, než ten, kdo dokáže mást cesty, odebrat bytostem jejich svobodnou vůli, tvořit i měnit život... jediný bůh, kterého uznávám, je Thervský hvozd, Afperhu. A právě proto bych si ze všeho nejvíce přál jeho smrt. Došli jste až k vysokému stromu se zvláštní, zvrásněnou kůrou. [[Vydat se na mýtinu.]] [["Co se bohů týče..."]] [[Prohlédnout si strom blíže.]]"Ano," řekl jsi a vydal ses ke středu mýtiny. "Pohleď, jak se impuls rozšíří. Jak celý les reaguje na vetřelce ve svém nitru. Vy gnómové jste nás žádali o naše znalosti. Zde jsou." Drobné, korálkové oči tvého společníka se rozšířily. "Ale to vypadá, jakoby ten hvozd byl živý!" "A není snad?" namítl jsi. "Chápu však, kam míříš. Abychom zodpověděli tvou otázku, musíme se ale vydat zpět do zapomenutých dní, kdy ještě na nebesích zuřila válka mezi Pradávnými a draky. Starší děti bohů byly poraženy a rozptýleny po celém nekonečném Bytí, ale plemeno draků vyšlo z boje ještě mnohem hůře. Válčilo se i tady. Tyto lesy skropila krev a mnozí z dřívějších vládců světů našli svou smrt, když je jejich protivníci přibili k zemi. A hvozd je pohltil. Kořeny prorůstaly dračí lebky, země sála relikty jejich duší a listoví se chvělo, když jím probíhaly vzruchy staré statisíce let. Ze smrti často povstává život a z pádu draků povstal Thervský hvozd. Jistě jsi už slyšel o podivnostech, které se zde staly." [[Zhasnout světlo.]] [[Svítit dál.]]"Ano, reaguje," zašeptal jsi. "Vidí nás. Cítí nás. Nenávidí nás." "Ale proč?" zeptal se gnóm. Z očí mu zářilo rozrušení. "Duši lesa tvoří myriády překřikujících se hlasů. Podle našich představ by měl být hvozd šílený, ale on není," začal jsi vysvětlovat. "Některé myšlenky má totiž napříč celou svou rozlohou společné. Formuje jej touha po dominanci, slepá vůle vládnout, o jejímž zdroji se můžeme jedině dohadovat." "Takže všechny ty klamy a bludy, které staví vetřelcům do cesty..." "Bludné kořeny, bludičky, přízraky... to všechno je jen mysl hvozdu, forma sugesce praktikovaná myslí tak nekonečně mocnou, že zcela drtí svobodnou vůli bytosti. Čím víc jdeš ke středu, k srdci lesa, tím silnější odpor se ti staví do cesty. Když nepomůže přesvědčování, strach ani brutální snaha o porobení, zaútočí zvířata a jiné, temné bytosti. Sám hvozd se obrátí proti tobě, aby zmátl cestu a zničil tě." Afperh nervózně pohlédl na světlo nad tvou rozevřenou dlaní. "Zhasni ho," požádal tě. [[Zhasnout světlo.]] [[Svítit dál.]] Luskl jsi prsty a plamen se vytratil. Gnómovi se viditelně ulevilo. Chvíli jste stáli v naprostém tichu a temnotě. Potom se zdáli počalo ozývat tiché, takřka neznatelné praštění. "Nejsme vítáni," řekl jsi. "Měli bychom jít," kývl hlavou tvůj společník. [[Odejít.]] [[Zůstat na mýtině.]]"Hvozd se prozatím o nic nepokusí," řekl jsi s pohledem upřeným na mihotavý plamen. "Víš, co je tohle za místo?" zeptal ses po chvíli. Gnóm zakroutil hlavou. "Kdysi v dávných dobách se zde rozkládala planina. Stala se dějištěm obrovské bitvy mezi Pradávnými a draky. Zde, na tomto místě, se střetli dva úhlavní nepřátelé v lítém souboji. Životy, které při tom zhasly, energie, která byla uvolněna - to všechno zmítá tímto paloukem dodnes. Ty houby okolo tvoří receptory hvozdu. On totiž vysává toto místo, studuje ho a svým zvláštním způsobem z něj čerpá, co potřebuje." "K čemu mu ale ty znalosti slouží?" zeptal se Afperh. [["K tomu, aby mohl sám tvořit."]] [["Učí se. Jeho mysl roste a sílí."]]Tvůj noční zrak snadno pronikl šerem a stíny, když jste spolu s gnómem vyrazili na zpáteční cestu. "Ten les jednou pohltí všechno," zakroutil Afperh hlavou. "Ne nutně. Podrobil si celé kmeny hobgoblinů. Národy žijící ve stínu jeho větví mu přinášejí obětní dary. Trollové na severu, orkové na jihu, skřeti na východě - ti všichni poklekají před svrchovanou vůlí hvozdu a bijí čelem o zem. My jsme zatím svobodní." "Protože žijeme pod zemí," nadhodil gnóm. "Až ale kořeny stromů prorostou k našim příbytkům, co budeme dělat?" "Jsou tady i jiní," namítl jsi. "Pojď, tudy." Ukázal jsi na malou cestičku, která směřovala na západ. "Ale to dojdeme přímo k útesům, ke břehu moře," řekl gnóm. "Přesně tak." [[Vystoupat na útes.]]"Nic nám neudělá," usmál ses pod vousy. "Ještě ne. Je opatrný, raději zastrašuje než útočí." "Jak dlouho tohle všechno vy trpaslíci víte?" zašeptal gnóm. "Dlouhá léta. Zpočátku jsme ale nedokázali uvěřit. A když už bylo všechno jasné, rivalita a zlomyslnost způsobily, že jsme o tom vašim lidem nikdy neřekli. Záviděli jsme vám bezpečí vašich jižních zemí, ale teď se hvozd rozšířil a další zatajování je už jedině dětinskostí." "A elfové? Je důvodem jejich zmizení právě hvozd?" Zahanbeně jsi sklonil hlavu. "Po válce draků vycítili nerovnováhu přírody. Několikrát varovali naše předky. Žádali o pomoc. Potom jejich hlas náhle utichl a už jsme je nikdy víc neviděli. Byli velcí v poznání a jejich mysl se nedala snadno zlomit. Hvozd je vyvraždil do jednoho. Když se někteří z nás zasazovali o vyslání průzkumné výpravy, vládcové našeho národa to zakázali." Na okamžik jsi se odmlčel. "Byla to velká skvrna na naší cti a ještě dodnes cítíme vinu. Vždycky jsme si vážili závazků a přitom jsme zklamali naše dávné spojence, s nimiž jsme v dávných dobách sloužili drakům." Afperh ti položil svou srstnatou tlapu s hrabavými spáry na rameno. "Pojďme." "Dobrá. Ale vezmeme to okolo pobřeží. Chci ti něco ukázat," pokýval jsi hlavou. [[Vystoupat na útes.]]"Hvozd je něco jako choroba, prastará plíseň šířící se kontinentem jako mor. Přebral dědictví draků, temné a zatuchlé věky. Je ztělesněním starého a mocného, takže proti němu nemůžeme stanout." Afperh se na tebe podíval, očividně naprosto netušil, kam tím míříš. "Jenomže je tu jeden národ, který na Renně dosud nikdy nezapustil pevné kořeny. Národ mladý, divoký a nespoutaný, který zároveň není svázaný přírodou jako trollové či orcké kmeny. Národ, v jehož žilách koluje oheň." Gnómovu tvář náhle prozářilo náhlé pochopení. "Možná, že jenom vyměníme jeden útlak za druhý, možná, že nás nadcházející bouře smete a nezbyde po nás nic. Musíme pevně zapečetit své brány a trpělivě vyčkávat. To vyřiď svým starším, až s nimi budeš mluvit - nová éra právě přichází." Překročil jsi poslední kořen a opřel ses o útlý kmen mladého stromu, aby ses mohl vyklonit nad neklidné moře rodícího se rána. Blížila se flotila, malé i větší lodě klouzaly po zpěněných vlnách. Vítr k tvým uším donesl ozvěny a zlomky jejich křiku, lamentování a kleteb. Vlajky na stěžních se třepotaly a plachty vzdorně čněly proti přibližujícímu se pobřeží. Lidé přicházeli. KONEC [[Spustit hru znova.]]"Tak jako les ničí, tak dokáže i tvořit," vysvětlil jsi. "Svým vyvoleným žehná částmi zvířecích těl a výměnou za jejich svobodnou vůli jim do těla vpravuje zárodky hub či dřevin. Viděl jsem bytosti prorostlé kořínky a kmínky, jimž tvořila kůra druhou kůži, nebo které skrývaly žábra, rozeklané jazyky, tesáky či křídla. Hvozd dokáže na kovadlině energie, kterou čerpá z minulosti, ohýbat a tavit samotný život dle své libovůle." "A proč to všechno?" zeptal se gnóm. "Slyšel jsi už o lidech? Je to mladá rasa z Térijského souostroví. Objevili náš kontinent před několika lety. Založili drobné osady, těžili dřevo a prozkoumávali okolí. Sledovali jsme je, protože byli jiní než ostatní bytosti, jiní než my, vy, nebo třeba orkové. A potom je objevil hvozd." Zakroutil jsi hlavou, jak ses snažil zbavit nepříjemných vzpomínek. "Z nějakého důvodu je nenávidí víc, než všechny ostatní. Napadl jejich dcery a vyslal je proti vlastním otcům a bratrům. Vytvořil jezinky a divoženky. Napadl a ovládl jejich syny, odebral jim hlas jako nástroj domluvy a nahradil jej smrtící zbraní. Vznikli hejkalové a jim podobní, aby po nocích křičeli hlasem nenávisti a lákali potníky do pastí. Nechal lidské ženy tančit po lesích nahé až do úplného vyčerpání. Stvořil rusalky, které lákají lidi do pastí a rozkazují líté zvěři. Les utopil člověka v krvi jeho vlastních dětí." "To je strašné," zakroutil hlavou Afperh. "Ano," souhlasil jsi. "O to podivnější je pak pokračování celého příběhu. Následuj mě. Chci, abys jej viděl na vlastní oči." [[Vystoupat na útes.]]"Dozvídá se mnohé o způsobu přemýšlení odlišných bytostí. Snáze si je potom podrobí, získá kontrolu. Analyzuje jejich niterné obavy a strachy, ale i stavbu těla, způsob pohybu, vše, co mu může pomoci získat výhodu. Osobnost lesa je chaotická, ale její postup je dokonale systematický. Samotné zkoumání provádí bez emocí a pudů, které jindy deformují jeho jednání." "Děsí mě to," přiznal gnóm. "Měli bychom odejít." "To měli," pokýval jsi hlavou a lusknutím prstů jsi nechal plamínek zhasnout. "Následuj mě. Musím ti ukázat ještě poslední místo." [[Odejít.]]Prodírali jste se neprostupným porostem. Z větví stromových velikánů visely široké závoje plísně. Ve tmě, kam už světlo plápolajícího plamene nedosáhlo, se plížily přikrčené stíny. Ze šera zářily oči a zvědavě si vetřelce měřily. Tak hluboko do nitra lesa se už dlouhá léta nikdo neodvážil. "Mapa mluvila pravdu," řekl jsi. "Jsme na místě." Před vámi se rozkládala mýtina, oddělená od zbytku lesa houbovým kruhem. V jejím středu se zvedala vysoká skála, z níž tryskal malý potůček. Celou scenerii ozařoval bledý srpek měsíce. "Je léto, čas ohně," pozvedl jsi ruku s plamenem, aby zazářila silněji. "Zlaté světlo měsíce nyní tryská skrze ohnivé runy. Až přijde úplněk, hvozd takřka zešílí. Nadevše nenávidí oheň." "Podívej!" skoro vykřikl Afperh. "On reaguje!" Strom po vaší levici skřípal. Jeho kořeny se stáčely a praskaly v potlačovaném odporu. Vypadal, jakoby se snažil odtáhnout dále od plamene. [[Vstoupit na palouk.]] [[Zůstat stát.]]"Co se bohů týče, příliš tvůj postoj nechápu," přiznal náhle Afperh. "Vždyť vy trpaslící jste sloužili drakům, božím dětem, které se svými otci za dávných časů komunikovali. Jak je pak vůbec možné nevěřit?" "V žádném případě nepopírám, že bohové kdysi existovali," namítl jsi. "Slyšel jsi už o Meči bohů? Zbrani, kterou vyrobil arcimág Ronin?" "Ovšemže. Všichni znají ten příběh." Pokrčil jsi rameny. "Bohové se zmenšili. Příliš přirostli k tomu, co stvořili. Proč nezavrhli celý svět, když se proti nim Pradávní vzbouřili? Proč nestvořili nové Bytí, když se jim začala otřásat půda pod nohama? Četl jsem skoupé zápisy, které zbyly z oněch dávných dob mezi naším lidem. Oni nemohli. Připoutali sami sebe k něčemu, co bylo nižší, než oni. A pak jeden z nich obětoval pouhé matérii vlastní podstatu. Jak jinak by mohla vzniknout zbraň, která dokáže ničit samotné bohy? Podobají se člověku, který vyhloubil studnu tak velikou, že v jejích temných vodách nalezl vlastní smrt. Z tvořivosti se stala obsese, z obsese vězení." "Zvláštní představa," přiznal gnóm. "Ne bez mezer, ale rozhodně pozoruhodná. Co uděláme teď?" [[Nechat světlo hořet a jít dál.]] [[Zhasit světlo a jít dál.]]"Vidíš ty zvláštně zkroucené kořeny?" zeptal ses. Gnóm přistoupil blíže, aby dub prozkoumal. "Nachází se pod nimi žíla archistické moci. Jakéhosi paliva pro umění, kterému nevzdělanci říkají magie. Nejenže ale tento strom čerpá samotnou energii, on ji také transformuje do sítě drah, které propojují celý organismus lesa. Vypouští ji do vody, do vzduchu, do okolí. Může tak ovládat zvěř, rostliny, ba i neživé prostředí. Transformuje ji do stera podob, které dohromady tvoří uzavřený systém. Toto je jedno z nesčetných srdcí hvozdu - méně významné, periferní, ale přesto do jisté míry důležité. Měli bychom odsud odejít, než les rozzuří naše pouhá přítomnost." Pohlédl jsi na mihotavé světlo plamínku. "Nebo oheň," podotkl jsi. [["Co se bohů týče..."]] [[Vydat se na mýtinu.]]"Byl jsi vyslán, abys zjistil to, co víme o Thervském hvozdu," řekl jsi. "Myslím, že už chápeš, proč je tak nesmírně nebezpečný." "Ten les jednou pohltí všechno," zakroutil Afperh hlavou. "Ne nutně. Podrobil si celé kmeny hobgoblinů. Národy žijící ve stínu jeho větví mu přinášejí obětní dary. Trollové na severu, orkové na jihu, skřeti na východě - ti všichni poklekají před svrchovanou vůlí hvozdu a bijí čelem o zem. My jsme zatím svobodní." "Protože žijeme pod zemí," nadhodil gnóm. "Až ale kořeny stromů prorostou k našim příbytkům, co budeme dělat?" "Jsou tady i jiní," namítl jsi. "Pojď, tudy." Lusknutím prstů jsi zhasil světlo. Ukázal jsi na malou cestičku, která směřovala na západ. "Ale to dojdeme přímo k útesům, ke břehu moře," řekl gnóm. "Přesně tak." [[Vystoupat na útes.]]"Jak dlouho tohle všechno vy trpaslíci víte?" zašeptal gnóm. "Dlouhá léta. Zpočátku jsme ale nedokázali uvěřit. A když už bylo všechno jasné, rivalita a zlomyslnost způsobily, že jsme o tom vašim lidem nikdy neřekli. Záviděli jsme vám bezpečí vašich jižních zemí, ale teď se hvozd rozšířil a další zatajování je už jedině dětinskostí. Je tu ale ještě něco dalšího, co bys měl vidět." [[Vystoupat na útes.]]
Počet spuštění: 536